Pád do hlubin

 

Zachraň mě. Kdokoli. Padám.

Bezradný, přesto prázdným radám
naslouchám. Ve tmě. Osamocen.

 

Jen noční můra. Jen sen.
Budím se. Křičím. A pak se probouzím
podruhé. Zpět ve snu. Sním?

 

Nebo jsem jen snil o tom, že jen sen
je realita. Odsouzen.
Sám. K věčné samotě. Přikován.

 

Na má záda dopadá tisíc ran.

 

Tříštím se. V bolesti. Lámu se. Nastokrát.
Rozpadám se a cítím jak každý můj střep, se dále dělí.
Znovu se probouzím na posteli.

 

Usínám. Na kusy pouta chci roztrhat.
A pak otevřu oči, a sen se opět realitou stává.
Sním? Jsem vzhůru? Třeští moje hlava.

 

V kocovině. Příliš pil jsem reality.
Stočím se v dece. Před světem skrytý.
Otvírám oči znovu. Jsem zpět ve snu, či v realitě?

 

Chtěl bych být tím, kdo chytá v žitě,

a místo toho sám se řítím ze srázu.
Hledám, hledám čirou oázu.

 

Stvořenou k mých představ obrazu.

 

Hledám? Či hledání jsem vzdal?
To, co drží mě pohromadě, jsem již skoro spřetrhal.
Vím, že hledám zbytečně.

 

A nehledám dost zarputile.
Pokud se zcela nevzdám, budu hledat věčně
a stejně nakonec nedojdu cíle.

 

A přesto je již pozdě se hledání vzdát.
Mohu jen do západu slunce utíkat.
A snít. Že realita je jen sen.

 

A já vstanu, zcela probuzen
ve svém snu.

 

A nikdy pak již více neusnu.

 

Či se neprobudím? Nevím.
Jsem snílek. Snílkem se jevím.
A přesto mě křídla vysněná nezvedají.

Přesto padám. Blázni nelétají.

 

Tak vysním si někoho, kdo mě chytí.
A budu padat s náručí otevřenou.
Než srazím se s podlahou olověnou.

Sen mě nezachrání. Není zbytí.