Pád

Prošla jsem rušnou ulicí,
ze které popel déšť už smyl,
a srdce zvonu zvonící,
někdo lehce zastavil.

Čas se zpomalil a tiše čekal,
pod budovou lidé stáli,
starý muž svůj klobouk smekal,
jen děti v písku, dál si hrály.

Na tom domě, kdosi stojí,
z rukou křídla, mít by chtěl,
na zemi však z děr se rojí,
tichý bzukot lidských včel.

Muž co sklouzl na životní dráze,
a ukázal všem: co andělé již dávno vědí,
že lidé jen když přihlížejí zkáze,
zastaví se a beze spěchu
svými zraky - k nebi hledí.