V obavách z lidí

Ukrutná obava.
Dnes odstavil jsem
vůz.
Donucen
prostředkem
HROMADNÝM.
Ten úkol jevil se mi
NESNADNÝM,
ba přímo
nadlidským.

PENÍZKY
lovím
v torně
vkročil jsem
na zastávku
neosobně.
Napadla mě věta:
„Co si mám počít?“
„Jak cestovat ve vozidle
na kolejích?“
Polil mě pot
jako trestance
na galejích.

Dav mě tlačil mě
zcela
nevybíravě,
urputně
Vše v chvatu
k plechovému
AUTOMATU.

Rozepnutá peněženka.
Pohledy.
Stojících okolo,
blíží se
VOZY.

Nevím si rady
Před množstvím
relátek
Pološero a
ZMATEK.

Vhozená
VELKÁ
mince,
čekání
na dobrodince,
jenž
poradí,
pomůže,
Bych jízdenku
ODBRŽEL.
Žel…
Nějakým zázrakem
stroj
jal se k tisku.

Z vozu však
zvukové znamení
k odjezdu hlásí
byl jsem
u vytržení.

Zbylé mince
menší
z velké
mince
uvnitř
zůstaly -
k mému vzteku
v odporné
krabici
z plechu.

V poslední chvíli
DVEŘE mne
pohltily,
záhy
Omráčil
palčivý
ODÉR,
jako by
místo
VÍTEJ!
Zaznělo:
„Tak se PROBER!“
Trpím
slzy z kanálků
RONÍM
i když
na dálku
na hony
od čpícího
muže
dostalo se mi
ÚHONY.

Pohyb
po kolejích,
popelavé
tváře
a ruce
nenechavé
zlodějů,
PACH.
Už jsem zapomněl,
co je reálný
ŽIVOT.

V pohybu
NYNÍ.
A dosud
v naprosté
izolaci.

NEŽIJI
Mám
vlastně
jenom
PRÁCI
Kontakt ztrácím.

A přitom
za oněch
časů
živel
já býval
Bonviván
s divokým srdcem
hnán
touhou
po neznámém.
Vše je pryč,
ale nyní
skřípot
hluboké
TÓNY
Soukolí

„Hej Písni pomoz,
ať jsi kdekoli!“

Někdo na mě
dýchá
k mojí
NEVOLI.

Tam za skly
záblesky
těžních věží
chatrných budov.
SNĚŽÍ.
Snědých lidí
průvod
k obavám
důvod.

Odpudivá realita.
Exhaláty.
Inverze.

Konečně
místo určení,
kovové schody
do podzemí.
Tma.
A jen pár
lamp.

Suchou nohou
k výkladní
skříni
PROSKLENÁ BUDOVA,
uprostřed zanedbané
čtvrti,
uondaný k
SMRTI.
A paní v modrém
Jízdenku mi nutí.

Nástupiště,
barevné vagóny,
ale špinavý
PERON.
Na lavičce
muž s řídkým vlasem
v rukou
DEKAMERON
…snad.
NE!
Trochu jsem to
Spletl
„ZAKLÍNAČ“
Na obalu,
co si četl
A já?

Chopil jsem se
značkového
PERA,
psal
za doznívajícího
ŠERA,
z nebe v mžiku
stal
se:
Kde se VZAL?
ODPUDIVÝ
černý

KAL!