já ještě počkám

odepřel jsi mi východ slunce
nabídl tmu
a místo křiku vodních ptáku
tichou samotu

naivní přijetí je moje vina
zastřený rozum vůní povadlý
kyticí růží co nám zbyla
já v návratu jsem snila
z cesty náhrobní

mohu jen rozplétat
tisíce přímých spojů
hojit rány našich bojů
po tenkých stezích kráčet
k přestupům

počkat až pochopíš
že vlastním vzácnou chvíli
tu v které prozřeš
z temné hloubky svého bytí
vystoupíš