Já a pavouk

Zakaleným zrakem
pozoruji na stropě to,
co by mi život zachránilo.


Jak je však s podivem,
že pro život ,život ukončit bych měla?


To pomyslné umřetí
kde
svázaná,
na prkně
kde největší bolestí
nemožnost utéct před sebou samotnou.

Raděj chcípnout, usmažit se zaživa, jen ne tohle!!!!
Ležet a dopadnout tak mizerně,
že nejlepší společnost,
co dopřáti si smím
jsem já.

Jen v před a v zad
jak na houpačce
kde hýbu se a přeci nepostoupím

Pak se
téměř nepozorován
připlíží konečně ten,
co snovací bradavkou
ovládá svůj život.

Do vlasů mi zapletené ráhno,
co by plachtu neuzvedlo
a přesto si bere životy.

Jo ta osminohá zrůda
co v každém oku jinou myšlenku
hypnotizuje můj strach.


Cítím každičkou část jeho článkovaného těla
a přemýšlím,
jak může být někomu,
kdo nenávisti se nikdy nezbaví

Jeho nenávidí celý svět a já?
Jen nad vlastní ubohostí vzdychám.
Jediná kapka plující mořem,
co slanější je o trochu víc.