Smutná dívka

Přijde domů, bez oddychu.

Nebydlí v luxusním přepychu,

Avšak občas přeje si,

aby kolem byli zdi.

Zdi bez oken a bez úspěchů.

Touží býti bez posměchů.

 

Přijde domů, utahaná,

asi je zde poddaná.

Pomyslí si pokaždé,

když je něco nesprávné.

Bloudí svojí pamětí,

kdo jí asi zasvětí?

 

Otec na ní věčně křičí,

to se jí už ale příčí.

Když se ozve,

tak je zle.

Copak asi dělá špatně?

Že se chová samostatně?

 

Myšlenky se hlavou honí.

Slzy se jí v očích roní.

Pomyšlení na ten den,

kdy tento zápis bude čten

je jako v oku z růže trn

a pod ním pár drobných skvrn.

 

Byla to ta milá dívka,

co občas něco namítla.

Občas se jen ohradila,

ale vždy se snažila,

aby vše bylo správné.

Vždy vše brala velmi vážně.

 

Je to konec této básně?

Ano, skončilo to vážně „krásně“.