Žije pouze ten, kdo se umí radovat?

Žil, pil jeden človíček,
zlatý měl i nočníček.
A spoustu veselých přátel k tomu,
zvuky zábav zněly z jeho domu.

Neznal bídu, neznal strast,
život pro něj byla slast.
Ze všech pohárů pil plnými doušky,
aniž mu kdo udělil kruté zkoušky.

Plnými hrstmi si všeho bral,
ale plnějšími rozdával.
Jedl, pil - dobře, bez ustání,
což odradilo každou paní.

Nebyl sám, „přátel“ měl, myslím, hodně,
vždy to byli jiní v jeho domě.
Myslil, že tím na stáří našel léku,
až dožil se dvakrát Kristova věku.

Onemocněl a zchřad,
stín samoty na něj pad.
Jeho přátelé, ti ho nechali,
jinam, za penězi, se vydali.

Když umíral opuštěně,
netvářil se spokojeně.
Stačilo mu jen podívat se zpět
a viděl tolik promarněných let.

Žádnou lásku, žádný hrdý čin neviděl,
tehdy, nad svou ubohostí, se zastyděl.
A tak nám zesnul drahý, náš,
falešných přátel mecenáš.