Déšť a předtucha

Déšť
se plazí
teď když
polevily mrazy
voda rozlitá
po asfaltu
vnitrobloku.

Ne všechno žel
dokáže odplavit
z oharků
exkrementů
mám vážné
obavy.

Zde na sídlišti
zřím také
pryže,
mléčné barvy
amorfní
podivné znetvořené
potvorné

užité!

Pod torzy laviček
válí se
nedbale
jsou pohozeny
injekční stříkačky

také

použité.

Jednou zde
mé statné tělo
k zemi se skácí

Spočine třeba
nedaleko
rozbitého koše.

Ti první,
co jej naleznou
vyjmou z kapsy mého saka
koženou portmoné
a z kalhot
uzmou klíče
holobytu,
kde mám jen desky
poškrábané
od bigbítu.

Pak,
možná
malá dívenka
s prstem před ústy
pohlédne
na mé tělo chladnoucí
a řekne
s očima plnýma
citu:

„Kdo byl ten pán,
co nehnutě leží si tu?“

Kol jdoucí paní se psem
řekne k dívce polohlasně:

„toho pána důvěrně znám
naplno žil - psal také básně,

ten už má svoje dávno odžité!“