Poslední

Svá ústa naplním prašanem bílým
stačí je otevřít ve vodorovném
leže, se smíchem tlumen přiopilým
zpěvem od srdce zoufale ostrovním

v jedenadvacátém století pevné
půdy pod nohami objev poslední
v moři, oslavím ne kak na děrevně
půlnoční únavou někdy k poledni

vodou, ne vodkou, v ústech roztaje
sníh, kdyby všechen ne, zůstanu ležet
s bezejmenným bodem ztotožněn maje
jméno na jazyku.. mlčí-li, nelže