NEDORUČENÝ DOPIS

NEDORUČENÝ DOPIS

 

Můj příteli

Tobě adresuji tyto řádky

I když někde z nepoznané dáli

Ty nepošleš mi jedno slůvko zpátky

 

Já žiju tady plně

Piju z radosti a krásy

Svátečního

                  sluncem zblázněného dne

A rád si vzpomenu i na ty předbudoucí časy

Kdy všední den byl často laskavější

Tvou rozesmátou tváří

A zoufalství jež zdálo se

                                        že nikdo nevyřeší

Vyschlo v prach pod blahodárnou září

Tvých dětsky důvěřivých očí

Jež vidí za skořápku špatně hraných rolí

 

Já přiznám se měl strach

Že nepochopíš mé bolavé nitro

Potom však styděl jsem se zas

Že do slov chtěl jsem halit to

Co snad je pouze výboj skryté melodie

Jež do tváře mi žene plachý úsměv

 

Dnes já tvůj obraz nosím stále v sobě

A ty možná ani netušíš

Že na rtech mi ulpěl plachý úsměv

A v oku slza

 

Ty jediný mě nikdy nezradíš

Můj příteli

Tak jako mě často zrazují mé sny

 

Můj příteli

Tobě adresuji tyto řádky

I když příliš hořce a zoufale vím

Že nepošleš mi jedno slůvko zpátky

 

Praha, 1976(?)

 

 

P.S.

 

1. dubna, o Pondělí velikonočním, to bude 30 let, kdy jsem dostal telegram s tou zatím nejsmutnější zprávou v mém životě. Bohužel to nebyl apríl - J., můj nejbližší kamarád, nedotáhl vítězně svůj zápas s rakovinou a odešel proti své vůli tam, kde se už neumírá. Bylo mu pouhých 26 let, nadání měl snad pro všechno a život uměl milovat jako málokdo. Tuto báseň, která v ten den fatálně změnila svůj smysl, jsem napsal mnohem dřív a dokonce mu ji dal číst mezi mnoha jinými, aniž bych mu výslovně řekl, že je určena, jako i řada dalších, přímo jemu.

 

Při mé poslední návštěvě u něj jsme si povídali až téměř do kuropění. Po probuzení jsem pak cítil strašnou úlevu, že ze mě spadlo nesmírné závaží. Ale nebyl jsem ani tenkrát ani nikdy potom už schopný si vybavit, o čem všem jsme mluvili. Jako by ten noční rozhovor probíhal už někde na hranici dvou světů a na konkrétních slovech vlastně ani nezáleželo. Když jsem odcházel na vlak, rozloučili jsme se jako obvykle, ale v jeho očích byl takový zvláštní mír a laskavost. Odešel jsem a nechtěl jsem se už otočit, podvědomě jsem cítil jakousi osudovost a chtěl jsem jí vzdorovat alespoň takto. Když už jsem ale měl zahnout z dohledu, ta cizí síla mě přemohla a já se přeci jen otočil. Stál na zápraží, upřeně se za mnou díval a zamával mi. Já jemu taky a v tu chvíli jsem věděl, že to je naposled. Přísahal bych, že jsem i zahlédl ten pro něj tak typický nesmělý, až plachý úsměv. A tak ho mám v paměti až dodnes. Při každé vzpomínce na něj cítím, že tak úplně neodešel, že to spojení mezi námi, které se zpečetilo tu poslední společnou noc, nezmizelo, že je stále živé… A že existuje něco víc, než jen to, co dokážeme vnímat smysly…