Osud

Vím, že provaz i prášky jsou rychlejší,
já však v ruce svírám nůž a krví barví se mi dlaň.
Možná proto, že je to dramatičtější
a možná proto, že chci, aby si i život vybral svou daň.

Ostří se mi boří do kůže stále víc a víc,
a v hlavě se mi totálně zatmělo.
V téhle chvíli už nevnímám skoro nic,
jen to, že kdesi v dálce prudce zahřmělo.

Tráva, prášky, chlast a šlapání,
v tomhle světě budovala jsem si ulitu,
pro rodinu jedno velký zklamání
s vnímáním věčně mimo realitu.

Já vím, byla jsem mrcha, neměla soudnost
a kdo mohl tušit, že to zajde až tam.
Jednou chtěla jsem už všem dělat jen radost.
Však to byl jen začátek konce, o kterém povídám.

Teď tu ležím a kolem mě jen krev,
jako odplata, že ze všech lidí kolem sebe jsem udělala trosky.
Pochybuju, že vůbec někdo bude utrácet za rakev,
ale takhle už prostě osud háže kostky.