Ať prší!

Ať prší!
Ať jsem mokrá na kost!
Kakost smrdutý u žlutý nálady probleskne mi uchem až k mému šalebnému tušení
že proměny bezejmenných setkání mi uvážou stuhu na kotník.

Krapot na deštník který nemám.
Němá sténám.
Zelená masa středečního smutku
stlouká budku špačkovi co mám v srdci.

Arci, to je život
přívod dřímot a skok k nebesům náhle skončí.

Ze skal skočím.