Také život člověka … /I/

 

Také život člověka... /I/

 

 

Slétl balvan z nebe

Chuchvalcem mlhy projel černý šíp

Ten výkřik zloby strašně zebe

Bosá dětská chodidla

 

Jako prstem po páteři

Projel mu celým tělem mráz

Chlapeček pláče možná věří

Že máma ho zas pohladí

 

Víra však slábne umírá

Ten prázdný pohřeb beze svědků

Plášť z bolavých let zastírá

Kdo poví mu jak chutná láska?

 

Neměl mámu tátu nepoznal

Prohranou bitvu o zlomek štěstí

Mu neúprosný osud do kolébky dal

Kdo zavinil že neuvěří?

 

Nepohladil dětské dlaně něžný dech

Tak mstí se ještěrkám a ptákům

Nechtěný sám šplhá po stromech

Nadobro zmizel z jeho očí pláč

 

Popliván kašle na svých osmnáct let

Snad lásku ještě mohl uchopit

Špinavým cárem je v jeho očích svět

Jen nenávist v duši ho tlačí

 

Pak ptali se ho proč chtěl vidět krev

Že sám neví mu nikdo neuvěří

Snad z dívčích rtů chtěl zahnat bezstarostný zpěv

Nechápe proč ta paní pláče

 

Na hrobě mu roste pouze tráva. Jednou šel kolem tohoto zapomenutého kousku země malý chlapeček s mámou. V ruce držel kopretinu, kterou pak na opuštěný hrob položil. Jen tak, protože mu bylo líto jeho smutné samoty.

 

 

Praha, 1976(?)