Dívka z davu

V zajetí myšlenek, osudem zkoušená,
prchala před sebou, nahá a bez jména.
V zajetí pocitů, z nichž jde jen strach a mráz,
čím dál víc ztracená, jak plynul její čas.

Hledala blízkost a hledala samotu,
halena tajemstvím vzdálených životů.
V dlaních své srdce a v něm hroty od lidí,
přece se zdálo, že nikdo ji nevidí.

Skrz davy plula, jak mlha skrz stébla trav,
kéž bych jí vyšel vstříc, pokynul na pozdrav,
byl jsem však vyplašen tou její plachostí,
tak jsme se minuli, bez slov i něžností.

Každý z nás nepoznán po svém si prostě šel,
jen si teď připadám, jako pták bez křídel.
víckrát ji nespatřím, už ani jednou snad,
měl jsem to zkusit, a říct jí, že mám ji rád.