Vysněná

Za žalozpěvu vran,
při stovkách řezných ran,
na chorál vlčích stvůr,
snad ve snech nočních můr,

tančila na střepech,
bosá a bez šatů,
až přišel o svůj dech
každý, kdo zřel ji tu.

S tmou, během vichřice,
neměla střevíce.
Hrdá i ubohá,
ve stínu hřbitova,

hrála si na živou,
V tom nočním sevření,
znaje, jak věci jsou,
i že je nezmění.

Podivně překrásná,
s úsměvem, nešťastná,
tak, jako každý sen,
odešla s úsvitem.