MASKA Z ALABASTRU. – KDYŽ –.

Procítit ten pocit

Nemá smysl psát

Jak z měsíce svit

O pochopení stát..

Pozdě, již pozdě je

Naděje se klíží

S křížem se usměje

Žal, jenž v dáli se plíží

 

Ten ráj, to štěstí nesmyslné

Budoucí horký vzduch, který tone

V hlubinách našich životů

Nelze již hlouběji jít – to ne

Jak dostat se z moře vzlykotů?

 

Proč někdo, kdož přítel zván

byl a nyní jen vidíš

jak to je

smutné a nesmyslné

tys do toho všechno dal

aby to přátelství plné

leč ten člověk je v jiné dimenzi

a ty sám jsi zůstal na své problémy

tak už zahoď masku

z modrého alabastru

a najednou

další přítel, co zmizel nebo jen odmlčen –

jen tak –

ta bolest

srdce trojhranné

nechce už, neví

je samo v tom světě,

to snad ne

a za „něčím lepším“ se furt žene

tak už dost

už zahoď tu masku

z modrého alabastru

ať je to dar či ne

ať jako voda uplyne

pryč ta bolest

co v nitru cítím

pozbýt to – na nic nemyslím

napsat něco co smysl má

co pochopeno bude

nebo radši ne –

nemá to smysl.

Osude?

Poznávám teď

Jak je mezi námi zeď

Co loudá se a trvá

Prospěje nám jen

I když to jde ztuha

Být radši každý sám

A procítit ten jednostranný pocit

Jednostranný?

Proč se bouřka žene

Když já slunce vidím

Proč se kapky mihnou jen

Když na změnu myslím

Proč jen já vidím přátelství jinak

Nebo to nedají znát?

Jak se mám na to pak dívat

Když se musím jenom smát

Nelze mít stále masku

Z modrého alabastru

Která zakrývá ten

Vnitřní diamant mocností

Který vytesán zaživa byl

Do jádra tvých kostí

Abys pochopil

Jak se to dělá