Poslední slova na rozloučenou...

Nevím, jak vyjádřit
smutek, ztrátu, bezmocnost.

Vím jen jedno.

I přesto, že jsi vlastně nebyl,
I přesto, že jsi se choval v životě jak debil,
I přesto, že alkohol si tě vzal pod svá křídla,
I přesto, že náš vztah byl zprvu jako z mýdla,
I přesto, že životem jsi proplouval bez zbytečných opěr,
I přesto, že jsi pro mě byl součástí mnoha pověr,
I přesto, že jsi ostatním zanechal spoustu šrámů,
I přesto, že jsi životem proklouzl jak na slupce od banánu,
I přesto, že jsi mi toho moc nedal,
I přesto, že jsi po hospodách sedal,
a trávil tam veškerý svůj volný čas,
když jsem jako dítě v plenkách brečela
A HLEDALA SVÝHO TÁTU!

Se stalo to, že tvůj plamínek letmým vánkem zhas.

I přesto, nikdy nezapomenu na naše poslední chvíle,
kdy ses tvářil přívětivě
a šťastně,
že ti aspoň někdo za tvůj hříšný život odpustil,
po tom, co tě skolil ten krutý šíp osudu.

Avšak stálo mě to mnoho sil,
nejenom ti odpustit,
ale vidět,
jak tě ta hrozná nemoc pokořila.

Od té chvíle se ti celý život změnil,
Od té chvíle sis každé minuty cenil.

Jak jsi jednou napsal, když hlas ti vzali...
Už jsi ani nedoufal...

Teď už nám tě vítr rozfoukal.
Vím, že ses stal lepším člověkem,
ale už bylo pozdě...
Teď už tě můžu zahlédnout leda tak v hvozdě,
ve slunci, které mi lehce hladí tvář,
v kapkách deště, jež mi tečou po čele,
ve sněhu,jenž dopadá tak nesměle...

Snad se už máš líp,
třeba na mě shlížíš z hory Říp
a jednou si budeš moct poklepat na rameno
a být pyšný,
že jsem se poučila z tvých chyb,
že už vím, kolik je v moři ryb.

Chybíš mi, tati!