Múza

 

Z obrovské skály shazuji své tělo do tmy,

volný pád přináší roztrhaná křídla svobody,

vteřiny, minuty, hodiny, dny

do temna moře, do hloubky.

 

Všechna ta slova všemi utnuta mi u huby,

Dalí utíkal do snu, já potápím se do prázdna,

múza mě objímá v tichu odporné temnoty,

čím silněji mě drží, tím více jsem za blázna.

 

Nevidím, neslyším, nedýchám, nevnímám,

až neslyšné, slepé výstřely srdce, jinak nic,

své slabé tělo svou duší zapírám,

proč trápit se tím světem víc ?

 

Nechte mě snít, kam pospíchám ?

Rád pluji si ve vodách sám a sám.

Nechte mě spát, když nedýchám.

Co lepšího mohu světu dát ?

 

Cítím se v bezpečí, zde uzavřen,

když světem jsem zapuzen,

slepými lidmi bezcitně popraven,

se svými básněmi spokojen.

 

Šílenství koluje mi v žilách, temné, černé,

nekonečný inkoust, tenký prst jako brk,

ona vede mnou slabou ruku, líce bledé,

když nepíši, láme mi krk.

 

Když spokojena, uvolní pouta,

vyhodí mě zpět do světa tyranů,

v srdci mém jediná touha,

snad do deprese znovu se dostanu...