já

Ty rozmáčená duše.
Trápíš se, a sníš… Vidím tvůj pocit, a cítím tvé slzy, tak proč nepláčeš? Rozlámaná, tisíc dílků, snad nebude vát vítr… Holé stromy číší štěstím, tak proč utíkáš, když máš být štastná? Chceš být štastná? Utečeš, ale kdo najde tvou jámu… Nebude návratu z paralely dnešního pokřivení.
Nepřeřveš ticho. Jen se snaž má bláhová vílo, plač, a své slzy plněné krví polykej. Tak plač.
Černají tvé rty, černají ty jahody, jenž stejně vždycky byly bledé. Cítíš vinu, cítíš lítost, pátráš má vílo, ze shnilých vřesovišť. Ale co lze nalézt uprostřed pláně, osamělá?
Uprostřed malé, bílé pláně, bezedné pohledy, srdce křičí. Tak utíkej, než bílo prolne krev. Nikdy neutečeš…