kouře se nenadechneš ale může tě vynést do korun

.

.

.

horké proudy
vzduchu kolem nás


jsme jiskry z malých ohňů
suchých větví
vyhořelých životů

a do tmy vzhůru
tam co hvězdy

naše těla letí

držím tě za ruku
to se prý dělá ve chvílích smutku

samoty
zdánlivě vyvolané tichem
ozvěnou vlastních výkřiků


kamenné oči ti nesluší
odstínem černé
koupeš cizí slzy
na břehu

dál se bojíš jít


jednou jsi
v dobách kdy ještě světlo vládlo
učila smutné vrby kvést

to jak se k slunci
zlehka tulit
a dřív než západ spolkne obzor

živit smích