Sonet padlému

Potkal jsem bytost plačící,

u cesty mojí klečela.

Své černé slzy na líci,

stírala ruka anděla.

Přišel jsem blíž, až před ním stál,

můj stín jak hejno havraní,

však pohled svůj mi nedopřál,

dál skrýval si tvář do dlaní.

Níže na jeho zápěstí,

já spatřil, co chtěl ukončit,

tu všimne si a znejistí,

však odhalí své tváře skryt

a tajemství, ač bezcitně,

teď šeptá ten, co patřil mně.