Smrtelný hřích

Pohroužena do sebe sama,
na zádech leží.
Pozoruje blikající hvězdy,
tak vzdálené,zároveň blízké.

Ač srdce má čisté,
přeci v něm hustě sněží
a ukrutná vánice panuje.
Naděje planá.

Smutek ocelové boty nazuje
a drtí vše,nač vzpomínala ráda.
Chmura a zoufalost v duši se vkrádá,
halí ji temnota samozvaná.

Zděšené výkřiky zabuší do spánků,
hlasy katů i obětin.
Na starém hřbitově,nečeká červánků,
bez věnců,bez květin.

./.

Tak nevinná,tak mladá,
pod útesem leží,tělo rozbité.
Pro lásku?Pochybnost se vkrádá!
Skončila jsi smrtelným hříchem!

Krev rudá podobna růži rozvité,
jen vánek prodírá se dusným tichem
a hladí tělo,láskou zabité.

Tělo s velkým břichem.