Žebrání

Kde tma hladová si ukusuje stínů
a šerem bez světel se plazí divé hrůzy,
já žebrám o lásku, byť nesu dál svou špínu,
v tom chladu bezhvězdném chci něco, jako druzí.

V těch pláních bezmoci, kde souloží žal s steskem,
kde chvění tělesné je znakem chvění duše,
tam prosím o milost, jak zasažená bleskem,
byť jasné má mi být, že mě nemůže slušet.

Kde není nic, jen splín a vymírají touhy,
kde v pavučinách sfér se život zastavil,
kde pád je cestou vpřed, a chvíle čas je dlouhý,
si jeden padlý tvor zas přeje, aby žil.