Zrůdy?

Vstávat takhle, každé ráno,
dívat se, přibráno,
stres kolem očí,
obluda v zrcadle,
stesk z jejích očí,
zmrzlé rty,
pohled vraha,
težko říct,
či je snaha,
utéct z vlkých močálů,
snad leťet na křídlech měsíce,
po čem vlastně, obluda touží nejvíce.

Smát se a přitom brečet?
Na kolenou, modlit se,
text zvláštních slov,
linoucí se z úst,
kousek chleba prosím. Ne! Tebe čeká půst.
Utíkat na konec světa, říkat, to bude změna, závodník, či jiná sketa na konci, na mě čeká?

Hledíš na oblohu,
barvy duhy, polární záře,
cesty vedou všudy,
jak dostat na ně se mám?
Křídla ? Musím je sehnat sám?
Bože,
křikl jsem tedy do svitu měsíce.
Dej mi je, já je Chci!
Nejvíce,
prosím tebe, dej mi je,
odpusť mi, nejsem zombie....
Nic, jen hlas studeného větru.

Samotný smutek v uších se mi ozýval.
Jako kdyby, na mě křičel,
nemrtvý král.
Dáblě,
inu tedy dobře,
já slyším tvůj zpěv,
mám snad pohřeb?
Co se to děje, jsem tady sám?
Zdá se mi to.
Šilhám.
Pokoutkách, rovných plání dívám se víc a víc,
kroutím hlavou,
tep zrychlil, předemnou stále nic!
Rána, jsem na zemi, ve chladnu ležím, husí kůže?

Co se děje, strachem se klepu, ležím v díře,
bojím se, že by větr? Strašil mne, smál se mi?
Nech mě být děsím se! V uchu mi zaznělo, neboj, jsem jen svit měsíce.
Pohlédl jsem na barevné cesty,
vlníc se na de mnou,
mám snad začít,
s touto podivnou hrou?
Co to zkoušíš,
ptám se sám sebe?

Nejsem blázen, vidím jen vlkodlaky výt?
Určitě, jak jinak by to mohlo být?
Měsíc?
Co by mi on mohl říct?

Ne, ozvalo se z větru, okolí,
povím ti,
barevnou cestu,
povím ti cokoliv,
jen malou podmínku pro tebe mám,
Neboj! Nejsi v tom sám.

Co po mě chceš?
Já tě nevídím.
Protože mě vidět nechceš!
Otevři své oči,
stojím přímo před tebou, co to je?
Hlava se mi točí, klekám si,
asi močím.
Nechci tě vidět! Kdo si?
Přede mnou stálo cosi, plné zlosti, nenávisti, zoufalství? Je to naděje? Troufaulství? Je to výsměch? V těch divných očích?
Jsou to rohy, co z něj trčí?

Prý měsíc, barevná cesta!
Chci pryč, od tebe!
Podivného monstra,
nemluv na mě, neslyším tě!
Nechci, bojím se tě.
Schoulený v klubíčku,
svírám nohy,
strach kolem,
On má rohy,
co teď?

Pryč hned. Probuď se, říkám si, vstaň! Nechci tě, chci být sám!

Kam by si chodil,
můj milý kamaráde,
já jsem teď a tady, navždy.

Do ouška,
každý večer šeptat ti budu,
budu ti,
dělat sluhu,
bude ti teplo,
já tě totiž chci hřát.
Obejmu tě, měj mě rád.
Ukážu ti, malou tajemnou,
podívame se, co je nademnou.
Nad měsícem, nad hvězdami,
vždy u tebe, nebudem sami ,
projedem se,
dokonce i na horské dráze,
uvidíš,
jak to s náma háže.
Poznáme, třeba atom,
přitom,
jen co chci,
za to?

Za zážitky v podobě vesmíru,
tobě šité na míru?
Skoro nic, jen tvoji duši.
A tvá mysl, bude v rauši,
řekněme, třeba pár let?
Ber to, hned teď!
Dej si, je to príma,
kamarádi říkaj, ser na pravidla,
ty dodržujouj jenom blbci, čichni vole,
vidíš tu ovci?

Já jsem to teda vzal. Dáble, tys vyhrál.....

Leží mrtvola, ve vlastním bytě, co chtěla,
obluda?
Asi jen žít skrytě.
Já chci tě!
Pojď, dal jsem ti na chvilku všechno,
zaplať dluch, mám dnes pilno!
Pár jehel musím dneska klukům dát.
Ať si mohou,
pár let,
v klidu hrát...