Okno ze života

Ticho sedí na parapetu,
asi se k němu přidám a neodejdu.
Stromy kolem mrtvého jezera,
v dálce kuňkání žáby.

Zařezávaje se do mozku
a ukořisťující mé city.
Závan ledu ve vzduchu,
v okolí mírná přemíra ruchů.

Nepoznán cizí osobou,
ani vlastní soudobou
nenávistivou sudičkou
osudouvou a zákeřnou.

V poledne jako večer,
obklopen kouřem.
Vnořen
do něčeho, žádné plytkosti.

A bez sladkostí
pro to, co zbilo mne.
Bez nároku na obranu,
jakékoliv nic v prázdnu.

Bezhlavá sfinga a obrácené pyramidy,
nahlíží mi krkem do nohou.
Podrážejí je, abych padl
pryč ze života, kam jiní nemohou.

Ale konec příjde teprv,
když čas si znova uvědomí,
že přichází noc v poledne
a tabák epitaf vyslechne.