V hlubinách

Až na dně propasti, kde se přízraky ze tmy noří
Kde láska, radost a naděje na prach shoří
Kde skály ostré jak břitvy tvář ti zohaví šrámy
Strach a zoufalství jdou ruku v ruce, přesto samy
Z denního světla zbyla jen tečka kdesi nahoře
Bušení na dveře, i vší silou, nic neudělá ocelové závoře
Tam jsi ty, oděný ve své nahotě
Bojíš se mě? Sápeš se po mojí dobrotě?
Jsem krutá? Ano, jsem
Paprsek světla, dívej, tak si ho vem
Už ho skoro máš, jenže najednou je pryč
Ticho rezonuje tmou, jako když práskne bič
Prohýbáš se pod tou ránou a snažíš se trpět v tichosti
Se zaťatými zuby podléháš bolestné euforii, která tě snad vyprostí
Z bloudění, modliteb, proseb, strachu
Tvé dřívější sebevědomí se teď válí v prachu
Vidím oči. Ano, jsou tvoje
V nich šílenství záblesky. A teď s rutinou stroje
Nebo spíš animálností
Pobíháš chodbami, doufáš, že vstříc věčnosti
Kde sakra je? Možná je marné tvé čekání
Co když tě nepustím? Ta pravda tě v tvém běhu dohání
Přestaň mě prosit, drahý, vím, že to bolí
Dáš mi za svobodu opravdu cokoli?
Ano, ano, klečíš na kolenou, tak jak jsem chtěla
Mám ti tedy pomoct? Možná bych měla…
Podívej se na mě, chci vidět temné hlubiny za tvými víčky
Nenávist? Ach, ty bídný, sfouknu poslední svíčky
Že jsem zlá, říkáš? Možná. A možná ne
Tak co teď, zlato? Jak to tedy dopadne?
Tiché vzlyky? Ó, slzy!
Jenom mi ukaž, jak moc tě to mrzí
Prosím, prosím… slyším dobře? Není to klam?
Počkej, přemýšlím, co udělám
Vzpínáš ruce - jak dojemná chvíle
Najednou vypadáš docela mile
Zas mě chceš obelstít? Poznám tvou lež
Rozmysli si, co vlastně chceš
Slitování. Ležíš mi u nohou a třeseš se vzlyky
Bodám do tebe ledové dýky?
To tvrdíš ty, můj milý, svého štěstí jsi strůjce sám
Tak, obrátím tě na záda a - jak říkáš - zlým pohledem polaskám
Jeden jediný dotek. Všechno se vytrácí
Klečím tu nad tebou a mé srdce krvácí