Vztek

 

na mračící se řidiče autobusů

na smějící se nadržené šestnácky

na bezzubé starce

na holčičku na tříkolce

 

na cesty, co nikam nevedou

na lásky, které končí dřív než začnou

na krev, jenž je příliš sladká

na hořkost, která na mě ze zrcadla civí

 

na všechny, co ví kam jdou

na každého, kdo se ptá: Jak se máš?

na sebe, když nedokážu lhát

na slzy, třpytící se na slunci

 

na prázdné skleničky od vína

na divotvorné kouzlo, jehož moc pominula

na tvá rtěnkou rozmazaná ústa

na tvůj hlas, na tvé ruce, na tvé znaménko krásy

 

na smrt, která bere vše... jen pachuť strachu nám ponechá

a na ten strach, kterým to všechno začíná i končí.