Smrt ve skleníku

Smrt ve skleníku

Tiše a po tmě šoural se záhonem kytek.
tiše, jen tiše by neprobudil zbytek.
Račata, okurky, saláty spí
jistě se vzbudí, když rosvítí.

Tiše a po tmě vše s něžností zalévá.
Rostlinkám to prospěje. Je to nádhera.
Poslouchá jak se všechna ta vláha
do země tiše zasosává.

Tiše a potmě zahrádkou kochá se,
očka se klíži, čas zastavit nedá se.
Tak milý pán rozhodl se domů jít,
by všechny rostlinky měly noční klid.

Tiše a po tmě, plíží se zpět.
Těžké holínky tlumí hebký bujný mech.
Cosi zadrželo ho však v půli kroku,
pán je překvapen, pán je v šoku.

Tiše a po tmě, vstříc veškerému zlu.
Herdek a sakra vydralo se z jinak klidných rtů.
Zakopl ten chudák o neposlušnou hadici
a při pádu na padrť rozbil si palici.

Tiše a po tmě, život z těla vyprchává.
Srdce je zdravé, ale rozbitá je hlava.
Co tohle je k čertu za příběh?
Ten pán strácí vědomí a strácí i dech.

Teď tiše a po tmě i za šera i v den
muž tleje jak listí v záhonku s plevelem.
Pak jednou opřelo se sluníčko, opřelo se do skla,
vysušilo mrtvolu a zbyla už jen kostra.

A kde je pointa, závěr, či poučení?
Věřte moji milí, že tady nikde není.
Je to jen příběh o tom, že hnojivem jsme
a tím se taky staneme.