Všechno nejlepší

Noc,
světla svítí,
jedno méně druhé víc,
jen já a měsíc,
aneb pokec bez hranic.
Když dojdou slova,
přijde řada na zelenou vílu,
po pár jejích kapkách,
ze sebe strhávám všechnu tíhu.
Měsíc se hýbe, už mi svítí do očí,
ptá se proč tu sedím tak sám.
Slavím své narozeniny, ihned odpovídám.
Smutně se zahledí, že prý přeje vše nejlepší.
První, který mi přeje,
první, kdo mě rozesměje,

Noc,
světla pořád blikají,
modrá, z kterých se dere zvuk,
nikdo neví, koho hledají,
jen ať ho najdou , dřív než z něho půjde puch.
Měsíc se mě snaží mé chvilky zpříjemnit,
svítí do mých míst a říká, že zářím,
ale já se necítím být sám sebou,
hlava skloněná, dlaně napospas tvářím.
Tolik smutných myšlenek mě pronásleduje,
rád bych se jich zbavil ale nevím jak,
přemýšlím, ale mozek se mi nevěnuje,
dělá si co chce, dává mi na frak,
stejně jako srdce, které nepřestává krvácet.

Tma začíná ustupovat,
měsíc pomalu opoštět,
říká, abych si nelámal hlavu,
zítra je taky den.
Běž se vyspat,
bude se ti zdát hezký sen.
Uvidíme se zase v noci, pravil.
Marně se říct snažím,
co zatím nechápe.
Půjdu sice spát,
ale už se neprobudím.
Jenže než mu stačím sdělit...
Mizí pryč.
...
Půjdu za ním,
půjdu výš.