Vzpomínka

Na dně lahve se topím
a ztrácím se v myšlenkách,
byl jsi tu a teď tu nejsi,
já bloudím sama v tmách.

Kdyby jsi přišel, jen na chvíli,
jen jednou ještě zažít ten pocit,
je tolik věcí, co jsme nestihli,
je tolik proplakaných nocí.

Tolik slov ještě chci ti říct,
jak pohnul jsi mi životem,
doteků prázdných na tisíc
a v noci stále stejný sen.

Byli jsme jen my dva,
tam v noci pod hvězdami,
jen já a ty, jen ty a já,
a teď jsme oba sami.

Byli jsme jen my dva,
tvé dlaně a mé rty,
jen já a ty, jen ty a já
a porušené zákazy.

Odešel jsi, nechal jsi mne tu,
zlomenou, samotnou a prázdnou,
v mém srdci zanechal jsi tolik,
mou tvář učinil jsi vážnou.

Byl jsi mou jistotou,
slepil jsi mi duši,
byl jsi mou samotou,
srdce zas něco tuší.

Myšlenka rozplývá se,
ruka tmou tápe,
na světě jediná jsem,
kdo ještě to chápe.

S těžkostí zavírám dveře,
na nebi vidím hvězdu jasnou,
pojď povídat si o nevěře,
dnes naposled, než světla zhasnou.

Bylo to jiné, lepší, vím…
dvě tváře, přesto jeden stín,
bylo to krásné, ale zapomeň,
musím se smířit s tvým odchodem.

Už posté znovu naposled
píšu ti, nebudeš to číst,
já zase padám do té tmy
a střepy držím ve dlaních.

Už posté znovu naposled,
tvé jméno v uších mi zní,
já realitu nevnímám,
jen ten okamžik poslední.

Mám opět pocit, že jsi tu byl,
v hrobovém tichu, ve tmě,
cítím, po tváři jsi mne pohladil,
já šeptám, vrať se ke mně.

Ta rána, kterou v srdci zanechal jsi,
i po těch letech stále bolí,
má jizva na zápěstí připomíná,
je otiskem duše tvojí.

Proč necítím bolest, necítím strach,
proč někdy srážím lidi k zemi,
proč neumím své city ovládat,
proč slzy tečou do dlaně mi.


…a vykouřená cigareta dýmá v popelníku,
mé šaty zase spadly ke kotníkům,
houpej mne v bocích, zpívej píseň svou,
než s ránem se ty chvíle rozplynou…