Bludné bytí

Bloudím do zátiší své duše,
když střílejí na mě z kuše.
Jak vlci honící svou oběť,
už vím, že není cesty zpět.

V dáli vidím slavnou budoucnost,
však přítomnost k ní pálí každý most.
Vrávorám do hrobu rychlejším krokem,
na čem záleží, co přináší rok za rokem?

Jen zmar a bludné bytí,
které vede k opileckému pití.
Nač společnost zatěžovat svou leností,
když mé problémy sleduje s lhostejností?

Nožem si řežu tepny, žíly...
Nač žít, když nemám dostatek síly?
Skáču z okna, rmoutím rodiče,
stejně nade mnou pletli jen biče.

Sobecký čin, leč oni chtěli po mě mnoho,
ztratí mě mrazivého dne jednoho.
Srdce tepe bolestí,
když život dává rány pěstí.

Bludné bytí končí v rakvi, asi je na ni příliš brzy,
jenže stále neuschly bolesti slzy.
S bolestí se nedá žít věčně, kdo to pochopí?
Mé srdce se mezitím v zármutku utopí...