konec pohádkám lásky

Neprostupnou schránkou uvnitř zmírající,
uzavřena v sobě samé, nedoufající,
jak blesk z čistého nebe poslala mi šíp,
ale už nic není jako bylo dřív.

V dálce a hloubce lapená, s tím šípem v duši,
kde jsou doby kdy srdce vědělo že tuší?
Vzala vše a z barev tma,
jsem sama proti sobě bezmocná.

Hry pro okolí co netuší,
že srdce co bylo už nebuší.
Navždy a navěky přivázaná, jsem obětí,
vzpomínek a skutků jež nevzletí.

A vrací se doby smutků v kruhu,
snad trest našeho druhu.
Navázaná na její trápení,
co nikdo neví, nikdo nezmění.

Tak pojď jen dál, do mě,
vždyť už tak blízko je vytoužená země,
a možná v tom je háček,
postupovat bez vytáček.

A první šancí vzplát,
pomalu a jistě dopředu se hnát.
S nadějí, která už tu není?
Těžko se bojuje a něco mění.

Mám duši na provázku,
zemřela mi pro lásku.
Zmírala na pokraji děsu,
ve vteřinách i rocích stresu.

Živa jen z víry,
až ji nakonec došly síly.
A chcípla vysílená před branou,
city co žily už se nestanou.

Řetěz se přetrhl možná zrezl,
rok se změnil trochu svezl,
tak ta ukrutná doba zdála se vteřinou,
a bylo to jen pro ni, ne pro jinou.

Světlo poté zhasíná,
tak prozraď, zda si vinná či navždy nevinná?
Ta motýlí hejna jsou už kdesi v dáli,
zbyl jen popel, ještě pálí.

A ty se připomínáš jako znovu zrozená...
A já? Dosti zmožená...
Z věčných nadějí co protekly mezi prsty,
z lásek připomínajících spíše tresty.

Čekání v samotě a spolehnutí se na sebe,
místo očekávaných výletů do nebe.
Jsou pryč, vše je černé,
ladně zůstává jen klamu a lži věrné…