Nenarozený

Po cestě kráčí, na okolí se nedívá,
vidí jen chvíle na které vzpomíná.
Vidí jak žil a čím vlastně byl,
vidí život který mu v rukách zbyl.

Říká si ne, dost už trápení,
prosí boha o nějaké znamení.
Říká si vždyt není to možný,
tak blizko byl snu a ted je volný?

Měl všechno a vše věděl,
ted není nic co by pověděl.
Jen sedí a tiše píše svůj osud,
který ted drží na třmeni ostruh.

Ostruh od železného koně,
který už 40 let jezdí tu pro ně.
Pro lidi co někam vždy spěchají,
co nikdy neví jak těžké je trápení.

Pro život? Pro smrt kam vlastně kráčí?
Vždycky mu každý říkal-ty jeden sráči.
A ted? Už není čemu se smát,
už není důvod na něco si hrát.

Když příjde okamžik kdy život se bortí,
celý zbytek života se už jenom kroutí,
jako nekonečný živý trest,
možná by se měl nechat už jenom vést.

Vždycky si přál jen to jediné,
a o to přišel..utrpení..je povinné.
Aby si uvědomil že nejde to už dál,
že už nikdy nebude ten král.

Ano, svět půjde si tiše dál,
ale kdo po tom všem by o něj stál?
Vždyt není důvdo už se smát,
není důvod se pořád přetvařovat.

Půjde si kroutit své vězení.,
za chybu svého zrození.
Kdyby nikdy neudělal pár věcí,
všichni by byli štastní přeci.

Jde vzpomínat..jde dál..
už není nikdo kdo by o jeho slova stál..