Žaluji stromům

Toulám se lesem a venku prší,
déšť kreslí na tváři mapy svých cest,
v myšlenkách trápení, co sžírá duši,
nemůžu sama to břemeno nést.

Tak žaluji stromům, že moc se mi stýská,
že pár let chtěla bych vrátit zas zpět,
že svědomí se mnou o podlahu tříská,
a že neřeknem si už ani pár vět.

Vítr mě objímá, kapky mě hladí,
můj nářek v uších však neuslyšíš,
doufám že po Tobě syn oči zdědí,
tak ať je zdravý, mě už nespatříš.