Babičce

Sedíš tiše, ruce v klíně,

ramena dolů svěšená,

já koukám na tvou vrásčitou tvář,

jež životní hrubky zakrývá…

jsi žena, která prožila mnoho zlého,

přesto nevzdala se a snažila se bít,

nejen za sebe, i za druhé…

prosila Boha, aby poradil, jak správně žít….

Myslím, že jsi jednou z mála, 

co může se pyšnit, že na světě byla,

ačkoli možná brzy odejdeš,

zanecháš tu kus sebe,

víc než představit by sis chtěla…

jsi skromnou stařenou,

kterou moc ráda mám,

jsi moudrostí života stvořenou,

ty mnoho dala mi…

/…vlastně vše, co znám…/