Mindrák

Když jsem v háji, když mám mindrák,
když jsem sám a cítím se jak chcípák,
nemám ani špetku času na hledání optimismu ani na půl vlasu,
nemám dostatek už povzbuzení od duše svojí hlasu,
pozbývám té síly pšeničného klasu,
udělám jen asi radost tady tomu lasu.

Asi hodím si jej přes jabloň,
tady bude aspoň viset na tuploň.
Asi to tu zabalím, z existence této já se odbavím.
Vezmu židli, na ni se pak postavím,...
už jen skok a pak já se odpravím.

Škubu sebou, v bolestech se zmítám,
celý život v očích si teď promítám.
Bolí to jak řezená rána ještě čerstvá v masu,
někdo zřejmě ze soucitu zatáhl mě v pasu.

Citu v těle já už nemám,
myslím, že už asi umírám.
Vnáším se já daleko,
až mi z toho v sluchu zalehlo.

Letím dál, nevím co se se mnou děje,
pořád dál a dál, než se můj zrak naděje.
Už jsem kdysi v prázdnu,
v jakémsi to vzduchoprázdnu.

Jak tak cítím, není tady živá duše, jen chlad podzimní to růže,
ba co jedné, dokonce i celé nůše.
Nevídím, i vidím, že zde nikdo není, že mé já už nic tady nezmůže.
Tady už mi zřejmě lidé drazí, tady nic už dále, nic mi dále nepomůže.

Když v tom něco začne táhnouti mne zpět,
mému zraku na dohled.
Vídím cosi jasného,
náhle probouzím se a zřím něco krásného.

Jsem já znovu vzhůru přivědomí,
nademnou se krásná žena sklání.
Je to snad jen výplod mého nevědomí,
nebo přízrak mrtvého už muže zdání?

A jak hlava se mi vyjasňuje,
obraz i myšlení se hned rozjasňuje.
Ležím já teď pod jábloní a ta, co mne zachránila,
ta teď nade mnou se sklání, ta co život o pár let mi prodloužila.

Příběh svůj já jsem vám pověděl,
a vy čtenář jste se o mně cosi dozvěděl.
Byl jsem kdysi slabý, podlehl jsem smutku,
dnes však žiji život krásný, vskutku.





Pozn. autora: -Tuto kratší básničku jsem skze její poměrně dětinské veršování původně neplánoval zveřejňovat, ale byl jsem poněkud třetí osobou přesvědčen o její kvalitě, takže jsme si řekl... Proč ne. :)

!!!Varování:!!! Jedná se zde o poměrně decentní amatérskou tvorbu jednoho puberťáka v depresi. Tudíž toto nemusí zaujmout každého. :D