Konec pohádkám

Jen tak postávám, lapená, s šípem v srdci.

Stojím za oponou, ačkoli vybrané chování vypadá jinak, tuším.

Zlý čaroděj ale ukradl mi barvy, ty, co veselé byly.

Protože prý nejsem dokonalá a mám chyby…

Vzal mi mou masku krásné princezny.

Už nemám ji, a tak utíkám pryč, aspoň s pápěřím.

Za něhož ukrývám se, nechci vidět to zklamání.

To, co zračí se ve vašem pohledu a k hanbě dohání.

Čaroděj řekl, že i přesto dál kouzlit nebude.

Ačkoli krásně předtím bylo.

Přestane stavět vzdušné zámky.

Už nebudou foukat naším směrem… kouzelné vánky.

/Těžko se bojuje se ztrátou důvěry, kterou ve mně měla jste a která už není.

Jak věřit mám, že zase v pohádce octnu se a vše v dobré se změní…? /