Konec
Konec
Jdu dolů po schodech,
snažím se zklidnit dech.
Mé oči hledají,
ruce přehrabují.
Hledám ji. Hledám ji.
Kde mám ji? Kde mám ji?
Do kouta sedám si
a tiše zoufám si.
Už mám ji! Už mám ji!
Pod dekou nalézám ji.
Hlasy mi šeptají,
pokoj mi nedají.
Už běžím po schodech,
snažím se zklidnit dech.
Oči nehledají,
už nepřehrabuji.
Na zem si sedám,
sil více nemám.
S obličejem v dlaních,
nemám křídel havraních.
Nemohu uletět,
svůj život přeletět.
Nebo otočit stránku
a upadnout do spánku.
Dál už jít nemohu,
nevidím oblohu.
Jsem na rozcestí
útrap a bolestí.
Cesta ušlapaná,
beznaděj přidaná.
Vidím už jen šero,
dopsalo mé pero.
Vzpomínky na oči s myšlenkou šikanování.
Vzpomínky na tváře plné pohrdání.
Vzpomínky na těla s nožem za zády.
Vzpomínky na mé „věrné kamarády”.
Naštěstí už tomu bude konec,
vše nejlepší nechávám na konec.
Stále ji držím v ruce,
přemýšlím o rozluce.
Co mám napsat?
Mám postel ustlat?
Nenapadá mě nic,
tak nabírám vzduch do plic.
Už nevím jak dál,
málo času mám.
Životem jen proplouvám,
ve štěstí už nedoufám.
Zápěstí mé krvácí,
bolest se nevytrácí.
Skusím jít ještě hlouběji
a na smrt se usměji.
Mé oči se mi zavírají,
rodiče po schodech stoupají.
S hrůzou mě tu vidí ležet,
lesklou věc u zápěstí držet.
Snažím se probudit
naposledy je políbit.
Celý život jsem o pomoc volala.
Pomocnou ruku jsem nikdy nedostala.
Tak jsem si pomohla sama,
Žiletkou si život vzala!
Nenávidím tenhle svět!
Nenávidím sebe!
Komentáře (8)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
Husara jsem z toho měl, nejspíš to bude tím, že vím, co cítíš, nedávno kamarádka myslela stejně jako ty, jen to ze sebe vypusť skrz báseň, vypiš své pocity skrze verše, každopádně buď silná a nenech se tak snadno srazit na kolena :)
03.02.2014 09:18:31 | SmallGeorge
Děkuji za milý a upřímný komentář :). Jak už jsem tu jednou psala, jsem z toho venku. Bohužel mám ale kolem sebe plno lidí, kteří se s tím stále potýkají :/
Snad je tvá kamarádka už v pořádku :).
03.02.2014 14:18:09 | Anngeline
No jelikož za ten její stav můžu tak trochu i já, tak v pořádku je pouze tehdy, když jí napíšu, ale akorát se to tím zhoršuje :(
04.02.2014 11:14:02 | SmallGeorge
Ziletka v ruce Tvé problémy nevyresí.Rozhlédni se kolem sebe,bud ráda,ze dýchás,más teplo a strechu nad hlavou,zdraví a rodinu.Jen slaboch utíká od problémú,které nejsou neresitelné.Nenávidet sám sebe,bylo by dobré se poradit s nejakým terapeutem,protoze práve a jen u sebe musís zacít.Nauc se si sama sebe vázit,podívej se do zrcadla,zkus v nem najít pozitivní veci,zeptej se sama sebe,v cem jsi dobrá a zacni se za to mít ráda,protoze v kazdém z nás je neco dobrého,za co si múze sám sebe vázit.Zkus nabít trochu sebevedomí,svojí energii plýtvás tam,kde to za to nestojí a to je velká skoda.
03.02.2014 07:48:07 | Maggy
Děkuji za dlooouhý komentář :) Tato báseň je už velmi velmi stará. Takže jsem z toho (s prominutím) svinstva už dávno venku a vím jak pitomá (a to je ještě slušně řečeno) jsem byla.
03.02.2014 14:09:21 | Anngeline
Tady nejsme na zpovědnici.
A ač si tady odmítám hrát na psychologa, tak všechno lepší než bezdůvodnej, optimismus případně rovnou díla ve stylu americkejch příruček k úspěchu.
03.02.2014 08:14:26 | Nikotin
Děkuji za upřímný komentář :).
Dílo je určeno jednak jako odstrašující příklad a jednak jako náhled do myšlenek těch, kteří mají problém se sebep..
03.02.2014 14:22:08 | Anngeline