Ticho

To neštěstí, když měsíc na zemi spad
Mihotající se oblaka v popelu
Kořínky květin a hlíny hlad
Světlo lamp ve starém hotelu

Prach kdosi nechal na dřevěné podlaze
Asi čas….
Zlato vybledlo na žulové jmenovce
Vítr odvál do nekonečna poslední písmeno
Poslední znak z těch slov
Poslední slovo ve větě smáz...

Tlustou čáru v rýze zanechal
V duši jako čas
Beze stop vydupal tam hráz
Co zastaví ten tok
Tok myšlenek

Postavil kolem zdi a strop
Utlumil i poslední zbytky slov
Co vše vyřkly
A co ještě zbylo
Co mělo být...

Věčná slza stékající po řasách
Bolest beze jména
Pán svých poddaných
To světlo plynoucí na zaprášenou podlahu
Vyživující zbytky květin
Až do morku hlín
Slzy zteklé do hloubky duše
V srdci vražen hrubý klín

Jak zlom vaz při loučení…..

...ten kontrapunkt posledního tahu štětce