Duševní kolika

Jak já bych brečela, jen kdybych mohla
když sladká chuť večera do hořký noci se přehla.
Uragán pocitů sem a tam mě vláčí,
do nočních podniků, kde je mi k pláči.
Řvala bych jak malá holka, jen kdyby to šlo.
Místo toho tupě koukám přes kouřový sklo.
Marně hledám sebe samu na zastávkách tramvají,
bloumám v parcích, čekám v baru...a nikde mě neznají...
Tisíce myšlenek o sebe se tříští. Až nezbyde nic...
Jen lhostejnej úšklebek. A pocit, že chci pryč.
Na jinou planetu, nebo snad k mamince,
nakonec vymetu jen další hostince.
Na duši křeče.... i můza už se zdejchla.
Chtěla bych brečet... ale jenom se mi težce dejchá.