Jsem jiný?

Tak se jen nadechni, nádech si prokládej výdechem.
Jen si tak naplň plíce vzduchem a žij, vždyť tě to baví!
Nadechuj se denně, vydechuj denně, jen nikdy nemysli zle.
Lidé, kteří jsou přílišní realisté jsou odsuzováni.

Musíme být všichni rádoby šťastní a cool a úspěšní boháči,
musíme každý pátek chodit pít s úsměvem na rtech a předstírat,
že jsme supr lidé, předstírat radost, strojenou radost
ale v hlavě přemýšlet nad tím, jak druhého co jevíc ojebat.

Proč,
když nedýcháme stejně, stejně jako dav, nás pak odsoudí?
Proč,
když přemýšlíme jinak, nad životem, nad světem, jsme špatní?
Proč,
když nechceme mluvit o módě, pokažených rádoby vztazích, kdy
se tak strašně milovali, až ji podvedl s první krávou,
která se na něj podívala,
až tak strašně se prý milovali.

Prý moc přemýšlíme, to je ta špatnost,
kdo nemyslí je přece zkurveně lepší.
Kdo mluví o zbytečných věcech je lepší,
společensky lepší člověk.

Znal jsem holku, kterou jsem miloval,
věřil jsem, že si rozumíme,
věnoval jsem čas tomu "vztahu".
Pak řekla něco jako: "Mám tě ráda, ale nechci kluka jako ty,
jsi na mě moc dobrý člověk, já raděj ty hajzlíky."

Společnost asi potřebuje zradu, nenávist, žal,
aby měla vlastně o čem mluvit.
Pičujme, nenáviďme se, válčeme a čím větší kal,
tím lepší je to, máme přece o čem mluvit!

Proč,
proč vlastně mluvím wir-formou,
když sedím tu sám?
Asi nechci věřit, že lež a nenávist musí zvítězit,
jak se mě mnozí snaží přesvědčit.