Rozepře

Topíš se v záplavě emoci,

vypadáš jak dítě.

Cítíš další nával bezmoci,

doufáš: ,,Prosím, chyť mě!"

Oči smutně naříkají,

slzy tečou po lících.

Všichni na rtech úsměv mají,

má krev by mohla netýci.

Říkáš: ,, Vše bude dobré!"

přesto cítíš ve slovech lež.

Emoce se barví jako ombré,

nůž už šeptá: ,,Pro mě si běž!"

Ve vlasech se prohrábneš,

slzy setřeš hřbetem ruky.

Všechno rychle vypneš,

aby nebyly slyšet jiný zvuky.

Nevíš, co je pravda a co fikce,

také nikoho zklamat nechceš.

Svou touhou po smrti by se naplnily všechny hrnce,

ale problémy zase jen smeteš.

Hromadí se ve mně hrozný pocit,

bezmoc, vztek, samota, deprese.

Nevím, jak to najednou přeskočit,

čeká mě nejspíš represe.

Člověk se bojí schůzek nebo přednášek,

pro mě jenom prkotiny.

Za chvíli se budu celkově nesnášet,

už nevím, co to jsou objetí maminčiny.

To se odehrává v mé hlavě,

snad neudělám špatný čin.

Cítím se velmi chabě,

a zastavit by to šlo čím?