Tající víla

Kapka kapku poslušně následuje,
studánky dvě promáčené slzami
se topí v sobě, když nikdo je nesleduje,
odhalené srdce pozvolna rezaví.

Místo oveček počítání,
sčítá slzy, co čas odbíjí,
trápí se tak do svítání,
nejen spánek chybí ji.

Zíváním vítá nový den,
skrývá city pod maskaru,
nastavuje úsměv všem,
co pod ním je, svět nemá páru.

Křehká schránka něžné bytosti
otřesena každou takou nocí,
cit hlavní je její předností
i příčinou bezmoci.