Stará vrba

Za vesnicí na kopci
stojí stará vrba.
Kdo prochází po obci
často si pod ní sedá.

Kdoví jak dlouho asi
tam samotná postává?
Proutky jsou její vlasy
a když se sklání, divně vyhrává.

Když silně větřík vane
vypadá jako když tančí.
Jako když rozevře dlaně
a zdá se, že brečí.

Kdyby směla mluvit
co by nám asi řekla?
Snad, že by se chtěla tulit
vždy, když léta se vlekla.

Kolik toho zažila
a co ji ještě čeká?
Když na slunku se pražila
a po tmě se ji každý leká.

A přesto je součástí
jedné malé vísky
a každým rokem z jara
ji rostou nové lístky.