UŽ TO NEJDE

Kráčím po tenké krustě
našeho odloučení
tak bezohledně....pustě
do zániku odsouzení

hladím už jen stín
co v záhybech peřin chladné
jako nechtěný splín
co duši mou pohltil a vládne

nad mou myslí
co do vzpomínek zabředla
jako polibek na rtech zkyslí
jako slza bledá
co zatlačit se nedá

a tak tu sedím
s hlavou v kolenou
uprostřed prázdné místnosti
a vůbec nevím
jaka slova na rozloučenou
mě oprostí

jak zachránit
to co
už vlastně ani nejde
jak se v tom neztratit
a kdy to přejde

kdy přestane to bolet
a mé já svázané drátem
zase pukne do květu
kdy přestanu chořet
a v srdci rozťatém
zase lásku na svět přivedu.