Orel

Nad skalami orel krouží,
marně po ní chlapec touží.
Ach, to jsou ta věčná muka,
srdce z toho žalem puká.

Jak ona ho prvé zřela,
na jiného nemyslela.

Svit luny, vůně jehličí...
Milenci se objímají...
Svět na ně teď nekřičí...

Noc se krátí, padá rosa,
dívka chodí lesem bosá.
Paprsky první hladí tvář,
chlapec musí domů včas.

Štíhlé nožky,
laňka hnědá,
nechoď z lesa,
běda, běda!

Dívka čeká, tma se blíží,
on se za ní tiše plíží.
Chytne ji
a vášeň vzkvétá.
Sova lesem tiše létá.

Oko s okem
střetne se,
tělo k tělu
přimkne se.

Jitro volá, přichází den,
zas končí tento krásný sen.
Milenci si sbohem dají,
naposledy zamávají.

Štíhlé nožky,
laňka hnědá,
nechoď z lesa,
běda, běda!

Hvězdy září noční oblohou,
studánka leskne se u nohou.
Dívka čeká sama stále.
Padla mlha, přišel mráz.
Dívce srdce strachem plane,
proč nepřišel milý zas?

A tak, běží k lesu kraji,
na rozhraní, co světy dělí.
Slunce se už líhne v dáli,
první květy rozkvétají.

Štíhlé nožky,
laňka hnědá,
vyšla z lesa,
běda, běda!

Kráčí tiše,
ke vsi blíže.
Srdce svírá divný strach.
Náhle uzří v okně chýše,
milý objímá jinou v pas.

Rozběhne se zpátky k lesu,
srdce bolí, v očích pláč,
Všechno kolem náhle bledne,
Ptá se světa: „Zač, jen zač?“

Štíhlé nožky,
laňka hnědá,
vydala se v ostrý sráz,
měla zůstat sama v lese,
život by šel lehce snáz.

Pod skalami řeka teče,
kapky krve smývá déšť.
Osudu nikdo neuteče,
své břemeno si musíš nést.