Cesta do ráje

Obraz I.
Pod křídly samoty usínám
v tak krásnou noční hodinu
a měsíc v zenitu je starý chrám,
zvolna se do sna rozplynu.

Těžká víčka jsou jako z mramoru,
jako náhrobní desky se sunou
a svíce nade mnou se tyčí nahoru,
tam v daleké obloze na místě ustrnou.

Teplou vlnu přináší golfský proud,
mé smutky zalije voskem a zpečetí,
už nebude žádná žaloba, žádný soud,
tím končí mé prokletí.

Obraz II.
Poté dívka ke mně vstoupí,
krásná jako rozkvetlá třešeň,
jako Afrodita mezi sloupy
a jediným pohledem stal jsem se její vězeň.

Nade mne překrásná tvář se kloní
a bílé ruce hladí mne po vlasech havraních,
v tu chvíli vše, vše bych udělal pro ni,
kdo této chvíli skončit zabrání?

A tento skvostný hříšný anděl,
tento přízrak přesladký,
svýma očima zelenýma mně sváděl
do své věčné zahrádky,

kde je její ráj, jenž bude naším domovem,
tam, kde vzduch po víně voní.
Že budu s ní jsem v přesvědčení kovovém,
když na ústa mne líbá a znovu se kloní.

Obraz III.
Nyní ruku v ruce jdem spolu
po cestě plné krás,
po cestě dlouhé, k molu,
kterou dláždil hvězdný jas.

Zde loďka na nás čeká,
u řeky v mlze zahalené
jako v oparu z mléka,
přes kterou přeplaveme.

A na vzdáleném druhém břehu,
kde hebká tráva se zelená,
vidím jen slastnou něhu,
jež v této říši je neměnná.

Vkročením na tuto pevninu ukrytou,
vysvobozen jsem ze světa Pilátů,
díky dívce, jež je mou
a já jsem v jejím sabatu.

Obraz IV.
Z břehu ještě vysoko do hor,
jež svou krásou předčí celý svět,
však dlouhý by byl rozbor,
všechny ty krásy vyprávět.

Na vrcholku zámeček malý,
který se stává domem naším,
v něm hudby pana Bacha hrály
a na věže vločky sněhu se snáší.

Výhledy z oken, jaké slunce nemá,
do krajin nejhlubších představ mých:
krajina krásná – tichá, němá,
stromy pod svahy pokryl sníh.

Obraz V. (Epilog)
V posteli veliké, spolu, vedle sebe,
nikdo zde není, nikdo neruší,
nad námi bílé čisté nebe,
věčně zde, klid na duši.