Balada smutná

Ruka už pero nemůže vést,

papír jen způle popsaný,

já už to prostě nemůžu snést,

klíč od komnaty zlomený.

Komnata chladná a temná jak stín,

jen světlo svíčky plápolá,

oči upřené na stříbrný klín

a hlas, co něžně mě zavolá.

Zvoní mi v uších, jak melodie sladká,

zvoní mi v srdci, jak chvějící se zvon,

zvoní mi v mysli, jak nejkrásnější pohádka,

zvoní mi ve snech, jak nejmilejší tón.

Srdce je zrádné-nevěřím mu.

Proč spoléhat na něj bych měla?

Je to tak snadné-podlehnout mu.

Proč ublížit by sis chtěla?

Ruka už klesá, znavená,

inkoust se po ní leje,

naděje už je ztracená,

nepřítel se jen směje.

1.7.2005