Vlajou

 

Vítr fouká, mříže se chvějí,

tu a tam se stín proplíží okolo okna.

Vězni časté záchvaty mějí,

v klidu jejich nezůstane ani lokna.

 

Chléb s plísní, hanba jen,

voda stará každým dnem.

Všichni chtějí z kola ven,

však nehne to ani tím psem.

 

Pes chodí sem, tam a hlídá,

mučenci se smutně dívají.

Nepomůže jim ani povaha vlídná,

vlasy si navzájem trhají.

 

Bolest nikdo necítí,

jelikož jsou bezcitu v moci.

Chtěli by vodou políti,

neb svit měsíce zažít v noci.

 

Bojí se pohnout nebo se nadechnout,

páni vyšší je hned bijí.

Musí je na slovo poslechnout,

boty stlačené na ruce jim myjí.

 

Strach je větší než všechno jiné,

úzkost ze smrti není.

Chtíč smrti čím dál víc kyne,

začíná teď mdlení.

 

Zvony bijí, jedna, dvě, tři,

vězni se řadí za sebe.

Nějací začínají vřít,

a hned další ho kleje.

 

Oprátka se vzhoupává ve směru větru,

všichni postupně odpadaj.

Boha na chvíli jistě střetnu,

nad bordelem mrtvol všichni nadávaj.

 

Poslední vězeň vlaje jako vlajka,

pověšen, teče mu pot.

Sundavá se mu kazajka,

a některým i spodní top.

 

Rychle zavřít další nevinně,

lidi jsou zlí jako krysy.

Smrt mají zadanou už povinně,

každý z nás má jejich rysy.