samota

Samota

Najednou je člověk prázdnej , zoufale prázdnej
v dáli vzlétl pták to nejhezčí mu navždy z nás dej.
Ať nese ten nejkrásnější sen co už je navěky
někde v prostoru mezi oblaky a srdci tak daleký.
Proč jen překročí svůj stín a slunce ho na troud spálí
proč nechrání ho kouzlo, tak jako máma děti malý.
Dívám se do té samoty a duše se v prostoru ztrácí
srdce v té samotě mizí, jenže se nevrátí jak tažní ptáci.
V duši není pochopení proč už nemůže bezedně snít
proč ji dáma s váhou odsoudí dál navždy bez ní jít.
Chtěl bych tu prázdnotu vyplnit, však zoufale schází
jediný sen co sám odešel, někam do lidských frází.
Tak člověk zkusí vstát a jít dál , jde jenže neví kam
vlastně je to jedno, snad alespoň vzpomínku uchovám.
Jenže ta vzpomínka je prázdná, jako ta duše co odešla
a stejně jako láska, se do dvou lidí už prostě nevešla.

Jeník.